Film Králova řeč (The King’s speech) zaujímá diváky i filmové kritiky po celém světě a útočí na nejprestižnější filmové ceny. V této recenzi se ale nebudu věnovat uměleckým kvalitám filmu ani jeho historické přesnosti, o tom koluje jistě spousta jiných recenzí. Já se pokusím zhodnotit film podle toho, jak se dokázal vypořádat se svým nosným tématem – koktavostí.
Tvůrci postavili film na příběhu o anglickém králi Jiřím VI. Nezaujatý divák by čekal, že tématem filmu bude souboj Anglie a Německa okořeněná nějakým milostným románkem. Ale tak to není. Hlavním motivem je něco tak banálního, tabu, o kterém se ve společnosti nemluví, něco, co se normálním lidem nemůže stát. Král má problémy s řečí, koktá. A tvůrci dokázali z tohoto okrajového problému vytvořit poutavý příběh, který dokáže oslovit nejenom balbutiky, ale i „normální“ lidi.
Bez přehánění je potřeba říct, že z pohledu člověka, který koktá, je film opravdu revoluční. Ještě nikdo nikdy neudělal film, kde by balbutik nebyl zobrazený jenom jako směšná figurka, u které má koktavost podtrhnout její vyšinutost. Králova řeč se tomuto klišé úspěšně vyhnula a dokonce vylíčila koktavého krále svým způsobem jako hrdinu. A navíc vše podává s nadhledem a vtipně. Tím film prospěl věci daleko více, než kdyby šlo o nějaký vážný a moralizující dokument.
Divák může díky filmu celkem realisticky zažít podobné pocity, kterými prochází každý obyčejný balbutik. Koktavosti se ve společnosti nevěnuje taková pozornost, tvůrci ale opravdu skvěle vystihli, jak dokáže být tento banalizovaný problém emocionálně zničující. Balbutik totiž často žije v neustálém vypětí, strachu ze selhání a s pocity méněcennosti z toho, že se nedokáže vyléčit.
Colin Firth se role balbutika zhostil výborně. Při úvodní scéně, kdy orosený smrtelným potem vstupuje na stadion Wembley, aby pronesl řeč, si určitě každý balbutik vybavil pocit, jak jde k tabuli a už ví, že to prostě „nedá“. A potom jenom to ticho, kdy je slyšet spadnutí špendlíku a lidi, kteří se ušklíbají nebo se v lepším případě dívají do země a dávají mu tím najevo, že je jim to stejně trapné jako jemu.
Každého, kdo má tento problém, musí film hluboce zasáhnout. Ale film není o tom politovat balbutiky, to naštěstí v žádném případě. Naopak, film přináší všem balbutikům pozitivní zprávu!
Když jsem se doslechl o tom, že se točí film o koktavosti, obával jsem se jediného, happy endu. Představoval jsem si hollywoodský scénář typu: mladý král je naprostý zoufalec, který se neumí vymáčknout, a proto vyhledá odborníka na řeč s netradičními metodami. Po týdnech tvrdé práce najednou „tadá!“, sebejistý král mluví, jako by nikdy nekoktal.
Ale to by byl opravdu hororový konec pro všechny balbutiky. Všichni jsou totiž od mala týráni například příběhem o Démosthenovi, který koktal, ale pak se zapřel, dával si oblázky pod jazyk a přeřvával vlny a tím se vyléčil. Zkušenost balbutika je ale jiná, takhle to prostě nefunguje. Koktavost je absurdní, často čím více se balbutik snaží nekoktat, tím se jeho problém zhoršuje.
Film končí dobře, ale přece je to opravdový happy end i pro balbutika. Jak je to možné? Colin Firth v rozhovoru říká, že režisér trval na tom, že se král nevyléčí úplně, jinak že by to bylo celé lež. Šťastný konec je v tom, že Jiří VI. dokáže překonat své démony a pronese řeč, kterou povzbudí miliony lidí na celém světě během začátku války. A vůbec nezáleží na tom, že stále koktá. Musí se k řeči sice přemáhat, ale je schopen vykonávat svoje povinnosti a lidé to přijímají.
A to je ta skutečná pozitivní zpráva pro všechny balbutiky. Koktání není slabošství, je to prostě něco, co se může stát. A to i královi. A není potřeba se za to stydět. Zahanbení je důvod, proč balbutici o svém problému mlčí a raději se vyhýbají situacím, kde by se mohli zakoktat. Čím více to v sobě dusí, tím větší mají strach a tím více koktají. Než se tedy my balbutici pustíme do nejrůznějších terapií, které nám určitě pomohou, tak se zkusme za koktání nestydět, není to naše chyba!
Není zkrátka pravda, že by balbutik splnil svůj cíl pouze potom, co se úplně vyléčí. Ohromný úspěch je už jenom to, když zajde do pekařství místo do samoobsluhy, když si jde popovídat do hospody nebo když začne pracovat na pozici, kde musí často mluvit. Bude při tom třeba koktat, ale to ještě neznamená, že situaci nezvládnul. Cílem balbutika by prostě nemělo být „nekoktat“, ale spíše „nenechat si omezovat život koktáním“. A k tomu je film skvělou motivací.
A co bychom si my balbutici přáli, aby si z filmu odnesli lidé, kteří nekoktají? Především, aby se na naši koktavost nedívali jako na nějakou „vadu“, která se MUSÍ odstranit jako díra na ponožce. (Balbutik se trápí tím, že si všichni ostatní myslí: „a proč s tím jako něco neuděláš?“) Berte prostě koktavost jako něco, co k nám patří. Pomozte nám odbourat tabu okolo koktání, bavte se s námi o tom. Je to prostě normální věc, která se může stát. Není potřeba před tím zavírat oči nebo z toho dělat bůhvíjakou tragédii.
Film určitě přispěje k tomu, že lidé lépe pochopí problém koktavosti, což balbutikům nesmírně usnadní život. Zároveň ale pomůže i balbutikům samotným lépe pochopit sami sebe. Doufám, že film bude jakési neoficiální povolení pro balbutiky i ostatní, že mohou o problému otevřeně mluvit a tím odbourat zbytečné napětí. A uleví se tak oběma stranám. Snad se této příležitosti chopíme!

Na závěr přidávám můj oblíbený dialog z filmu:
Logue: Turn the hesitations into pauses, and say to yourself, “God save the King”.
Goerge VI.: I say that continuously, but apparently no one’s listening.
Logue: Long pauses are good: they add solemnity to great occasions.
George VI.: Then I’m the solemnest king who ever lived.