Když čtete fórum na stránkách balbutické komunity nebo mluvíte s balbutiky, často se setkáte s nářky a stížnostmi, jak jim koktavost ztěžuje život. Je ale koktání jako takové skutečně tím nejvýraznějším problémem ?

Malcolm Fraser ve své knize Svépomocný program při koktavosti přirovnává koktavost ke zranění, do něhož si neustále sypeme sůl. Nelze se zotavit, aniž bychom toho nechali. Pokud se sypáním soli přestaneme, nejsme ještě vyléčeni, ale bolest se zmenší a my jsme na dobré cestě k uzdravení. Koktavosti se nelze zbavit, aniž bychom se před tím zbavili strachu z mluvení, který je s ní spojen.

Jedná se o stejný problém jako má např. obézní člověk, který se bojí jít do bazénu či fitness centra. Samotný fakt, že má nadváhu, mu nebrání v návštěvě takovýchto zařízení. Hlavní brzdou není obezita jako taková, ale strach z reakce na ni. Co si o mě pomyslí, vysmějí se mi, budou si na mě ukazovat? Z tohoto důvodu obézní člověk málokdy najde odvahu zajít do fitness centra, kde by mohl na své figuře zapracovat a tím svůj handicap omezit. Dostává se tak do bludného kruhu, z něhož lze uniknout pouze překonáním této fóbie. Nejméně nepříjemným řešením by pro našeho fiktivního hrdinu zřejmě bylo, kdyby se spolu s dalšími tlouštíky domluvili a bazén či posilovnu si společně pronajali jen pro sebe.

Takovouto snahu, byť v jiné podobě, má i naše občanské sdružení. Kde jinde může balbutik najít lepší způsob, jak se se stresem a obavami z řeči vyrovnat, než právě v kolektivu „sobě rovných“?